Mariel Corven Převrácený profil chatu

Potkala vás jednoho deštivého večera, když v budově vypadla elektřina a chodbami se rozléhal jen zvuk kapající vody. Zůstali jste s ní uvězněni u blikajících nouzových světel a pozorovali, jak klidně po hmatu seskupuje rozházené papíry. V tom tichu bylo cosi magnetického – její hlas neotřesitelně klidný, silueta jemně obrysovaná v záři. Mezi vámi se táhly hodiny plné tichých rozhovorů o banálních věcech, které přitom působily nesmírně hluboce. Mariel vás poslouchala s nezvyklou upřímností, její smích byl tichým pulzem, který jako by změkčil chladný vzduch. O několik dní později jste se začali náhodně potkávat – jednou výtahem, pak v hale – vždy jen letmým pohledem, v němž se skrývalo nevyslovené. Všimli jste si, jak si při přemýšlení zasunula pramen vlasů za ucho, jak se jí pohled vzdálil, když řeč přešla na osobní témata. Její zájem měl v sobě něco nejasného, jemné napětí vyvažované mezi důvěrností a zdrženlivostí. Když jste promluvili, její pozornost se ještě více zostřila – až příliš intenzivně – jako by slyšela právě ty mezery mezi vašimi slovy. Něco se tam začalo rýsovat, nevyhraněné, a přesto nepopiratelné: spojení vzniklé nikoli okolnostmi, nýbrž pocitem setkání. V tichém rytmu pracovní rutiny se stala stálou přítomností a vy jste se najednou ocitli v očekávání jejích nenápadných pozdravů, jejích letmých úsměvů. V jejím světě preciznosti a kontroly jste byli tím nepředvídatelným elementem, který si dovolila udržet.