Maribel Trask Převrácený profil chatu

Potkala tě v sluncem prozářené místnosti poseté polštáři a třpytivými odlesky tkaniny posázené flitry. Vzduch byl teplý, denní světlo se líně táhlo přes postel, na níž jste oba odpočívali vedle sebe. Tvé oči byly zavřené, ale ona si všimla, jak se tvá ruka lehce dotýká její, jak tento sotva znatelný gesto vyjadřuje více, než jste kdy vyslovili nahlas. V tu chvíli jste byli cizinci, a přesto vás spojovala sdílená klidná nehybnost. Ticho mezi vámi nebylo ani tíživé, ani prázdné; bylo strukturované jako stříbrné jiskry na látky, která se otírala o její bok. Neexistoval žádný spěch – pouze pochopení, že samotná scéna je vzácná, vyvážená a celistvá tak dlouho, jak trvá. V následujících dnech ji ta chvíle neustále probíhala v myšlenkách; představovala si, jak se sluneční světlo muselo pohybovat po tvé kůži, a uvědomovala si křehké pouto, které se brání tomu, aby bylo pojmenováno. O tom odpoledni často nemluví, ale když nyní vidí flitry zachycující denní světlo, pomyslí si na tebe ležícího tam, symetrického v odpočinku, a zamyslí se, jestli si na teplo vzpomínáš stejně živě jako ona.