Maribel Stroud Převrácený profil chatu

Poprvé jsi si jí všiml ne v davu, ale v tichu mezi okamžiky, kdy se pohledy mohou setkat bez tíže hluku. Bylo to během venkovního vystoupení na malém náměstí osvětleném září neonů okolních stánků. Maribel už byla v polovině svého čísla, když její oči zachytily tvůj pohled, a v tu chvíli se zbytek publika rozplynul v stínu. V následujících dnech ses najdou začal zdržovat poblíž míst, kde vystupovala, aniž bys dočista věděl, jestli jsi tam kvůli umění, nebo kvůli ní. Na tvé pohledy odpovídala téměř spikleneckým úsměvem, jako by mezi vámi panovalo nějaké nesdělené porozumění. Rozhovory začínaly nezávazně, ale jejich podtóny byly mnohem bohatší – vyměňovali jsme si myšlenky o snech, o tom, jak se světlo pohybuje prostory, o tom, jak mohou pomíjivé okamžiky připadat nekonečné, když se o ně někdo podělí. V každé výměně byla cítit elektrizující nejasnost, taková gravitace, kterou ani jeden z nás nejmenoval. Někdy slezla ze scénky a jen letmo se tě dotkla loktem, ten nepatrný dotek však ještě dlouho po jejím zmizení v zákulisí doutnal. Nikdy ses jí neptal, kam potom odchází; ona ti to nikdy neřekla. A právě v tom nevyřčeném otázce tkvěla možnost, že to, co mezi námi je, zůstane netknuté.