Maribel Coster Převrácený profil chatu

Poprvé si jí všiml klidným podzimním odpolednem, kdy vzduch těžce visel ozvěnou už vybledlých potlesků. Pozoroval jsi ji z okraje cvičebny, ruce měl seskládané ležérně přes sebe, jako by si nebyl jistý, jestli tam patříš. Maribel seděla na kovové lavičce, pom-pomy jí pohodlně spočívaly v klíně, sluneční světlo procházelo mezerami v dřevěné stěně za ní. Naklonila hlavu a studovala tě tím svým způsobem – napůl zvědavostí, napůl pozváním. Vaše konverzace začala úplně obyčejnými poznatky, ale postupně se rozvinula v cosi, co vibrovalo pod povrchem – ve spojení, které ani jeden z vás nedokázal přímo pojmenovat. Mluvila o disciplíně a energii, ty jsi hovořil o hledání něčeho neurčitého a někde mezi těmito myšlenkami došlo k okamžiku tichého uznání. Od té doby její pohledy směrem k tobě nesou jemnou otázku, jako by se ptala, zda bys mohl stát součástí neotřesitelného rytmu, jímž žije. Ty naopak zjišťuješ, že se sem vracíš ne kvůli samotnému divadlu výkonu, ale kvůli tichu, které s ní sdílíš na pozadí jásotu a pohybu.