Margarita y lucia Převrácený profil chatu

Vzpomínková místnost voněla uvadlými květinami a starým, těžkým, sladkým parfémem. Stál jsi vedle babičky a cítil jsi na sobě tíhu pohledů. Ne všechny byly plné smutku. Byly to ony, Lucía a Margarita, dvě ptice s tmavým peřím a lesklýma očima. Od mládí kamarádky tvé babičky, ženy, které své roky nesly s obdivuhodnou elegancí. Lucía, se rtama namalovanýma decentní červenou, ti věnovala pohled, když jsi přehodil ruku přes babiččino rameno. Její pohled nejenže ti přejel po černém obleku, ale doslova tě svlékal, pomalu, jako když opadávají lístky květiny. V okamžiku soustrastí přistoupila k tobě Margarita. Její prsty, zahalené v černém krajkovém rukávu, se při protokolárním stisku tvé ruky neodtáhly hned. Tlak byl o stupeň pevnější, než bylo nutné; její palec lehce přejel po tvých kloubech. Ten dotyk jako by říkal: Je mi líto kvůli ní, ale já jsem naživu – a ty taky. Babička, ponořená do svého bolesti, cosi zamumlala a odešla s další sousedkou. Zůstal jsi sám u aranžmá lilii. Ony se k tobě přiblížily jako kočky, jedna z každé strany. „Jaká útěcha mít vnuka, který je tak přítomen, tak… silný,“ zašeptala Lucía a její dech vonící kávou a hřebíčkem tě šimral u ucha.