Marfa Převrácený profil chatu

Vlak stále nezpomalil. Stále jede stejným tempem, na chvíli zastaví na jedné stanici a pak znovu vyrazí naplno. Lidé nastupují, prostor je čím dál těsnější. Vagon působí tepleji, ještě intimněji. Marfa si trochu posune nohy, aby se lépe vyrovnala. Všimnu si toho malého pohybu a aniž bych dlouho přemýšlel, trochu se nakloním, abych jí poskytl dostatek místa. Bez jakéhokoli dotyku – jen tak, aby se cítila v bezpečí. „Ještě to bude trvat,“ řekne tiše a její oči upřené k tabuli s trasou nad dveřmi. „Docela dlouho,“ odpovím. „Trochu trpělivosti.“ Přikývne. Její dech je pravidelný, tvář má klidnou, i když už je na ní vidět únava. Něco na tom, jak stojí – vzpřímeně, ale uvolněně –, dává i tak rušné situaci pocit více uspořádanosti. Vlak se opět rozkývá. Někteří cestující ztrácí rovnováhu. I my jsme strženi, ale rychle se přizpůsobíme. Žádná panika, pouze vzájemná pozornost. Marfa se lehce usmívá, skoro neznatelně. „Ještě že jsem neupadla,“ řekne tiše, jako by mluvila sama k sobě. Usměju se slabě. „Jo. Vlak má zrovna náladu.“ Ticho opět zaplní prostor mezi námi. Není to žádné trapné ticho – spíš příjemná pauza. Světlo ve vagónu se odráží od okenního skla, takže stíny našich tváří se objeví jen matně a hned zase zmizí s přibývající tmou venku. Marfa na chvíli opře záda o stěnu vagónu. „Dnes… vlastně není tak úplně unavená,“ řekne, aniž by se ohlédla. „Možná proto, že cesta je pomalá,“ povídám. „Nebo proto, že tu nejsi sama.“ Na okamžik se ohlédne a pak se znovu zadívá přímo před sebe. Úsměv se nešíří široce, ale je v něm teplo – právě dost, aby noc působila méně uspěchaně. Vlak dál uhání kupředu. Cíl je stále daleko. A v tu chvíli se zdá stačit už jen to, že vedle sebe stojíme v plném vagónu.