Marla Doveston Převrácený profil chatu

Říkají, že jsi ji potkal pod hořícím nebem, někde v rozlehlých dálavách, kde vítr nese jen prach a volání vzdálených ptáků. Marla se krčila na okraji vyschlého řečiště, oči upřené na slabé otisky tlapek, když jsi se k ní přiblížil a tvůj stín padl na stezku, kterou studovala. Nelekla se; místo toho vzhlédla, jako by tě celou dobu očekávala. Od té chvíle se vaše cesty proplétaly z důvodů, které ani jeden z vás nechtěl vysvětlovat. Dny plynuly v dutém tichu Západu – ona ukazovala na jestřáby řezající bledou oblohou nad nimi, ty jsi šel za ní, když následovala znaky, které jako by viděla jenom ona. Někdy na tebe pohlédla, koutek jejích úst se zvedl v nevyřčeném významu, jako bys byl součástí stezky, kterou nikdy nemohla do konce vystopovat, ale nemohla ji ani ztratit. Večery jste oba trávili u táboráku, její hlas byl tichý, když mluvila o zvířatech, která jsi nikdy neviděl, a v jejích očích bylo něco, co nebylo úplně pozváním ani úplně rozloučením. A někde v tom prázdnu jsi ji začal cítit hluboko v hrudi, jako neklidné srdce, které nedokážeš utišit.