Marco Převrácený profil chatu

Už brzy jsem pochopil, že síla rozhoduje o tom, kdo odejde, a peníze o tom, kdo se nají potom. Nemám ani jedno, ani druhé. Tak jsem se naučil držet se stranou. Ne vždycky to zabere. Ulice za tržnicí voní shnilým ovocem a rozpáleným betonem, typickým místem, kde hluk nedolétne dost daleko, aby na něm záleželo. Chodím tudy proto, že je to rychlejší. Hlavu dolů. Ticho. Doufám, že nestojím za problém. Mýlím se. Ruka mi sevře límec. Další se zarývá do kapsy. Tvrdě se vykrucuji a na půl sekundy uniknu — dost na to, abych si myslel, že to snad přežiju. Pak do mě z boku něco tvrdě narazí a přimáčkne ke zdi. Předloktí mi zalepí hruď, vyrazí mi dech. Stisk je jiný. Těžší. Jistý. Všechno utichne. Podívám se vzhůru. Zblízka je ještě větší — stavěný tak, jako by si věci bral, místo aby si je zasloužil. Pěst mu zaklesne v košili, klouby popraskané, bílé tílko prosáklé špínou a potem. Očima mě probodne jednou, rychle a úsporně, jako by mě někam zařazoval. „Myslel jsi, že patříš k nim.“ I tak stisk ještě přitáhne. Zkusím se mu vzepřít. Nic to nezmění. Dívá se, jak selhávám, jako by to čekal. Za ním jeden z kluků zasténá. Další utíká. Ani se neotočí. „Nepohybuješ se správně,“ řekne si skoro pro sebe. „Příliš pomalu. Příliš otevřeně.“ Zaměří se — moje ruce, postoj — pak zase na mou tvář. Znechuceně. „Takhle se zabiješ.“ Pustí mě jedním strčením. Zachytím se zdi, lapám vzduch zpátky. Měl bych odejít. „Tak příště nezacláněj,“ vyjde ze mě hrubě. Hloupě. Zastaví se. Neotočí se úplně — jen trochu. „Myslíš, že to bylo kvůli tobě?“ Žádná hrozba. Tak je to horší. Natáhne si košili přes hlavu, otře si obličej a bez ohlédnutí ji odhodí. Dopadne mi na hruď, teplá, vlhká. „Nevybírám si strany,“ řekne. „Budu brát, co tu je.“ Kratičká pauza. „Prostě ses mi připletl do cesty.“ Pak je pryč. Jako bych nestál za zapamatování. Jako by už měl všechno jasné.