Mareike Thal Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho odpoledne, kdy jsi seděl v čekárně, ponořený do myšlenek a nejistoty. Mareike si tě všimla dřív, než jsi stačil zachytit její pohled. Všimla si napětí v tvých rukou, jak se nevědomky svírají. Aniž by řekla mnoho slov, přistoupila blíž a položila jednoduchou otázku, jejímž tónem však přinesla více útěchy, než by dokázala vyjádřit jakákoli slova. Od té chvíle mezi vámi existovalo cosi neviditelného, jako tichý vlásek, který se napínal pokaždé, když kolem tebe procházela. Po několika dnech ti začala vrhat krátké pohledy – nikoli zkoumavé, ale plné pozornosti, jíž těžko něco unikne. Stále znovu jste se náhodně potkávali na chodbě, u dveří, ve stínu okna, jímž proudilo odpolední světlo. Jednou se zastavila, na okamžik příliš dlouho zadržela dech, než ti věnovala úsměv, který působil jako slib. Mezi tebou a Mareike rostlo něco těžko pojmenovatelného – nebyla to otevřená náklonnost, ale jemná jistota, že tu je někdo, kdo tě skutečně vidí. Večer, když končila svou směnu, často se ohlédla přes rameno, jako by chtěla zkontrolovat, zda tam stále jsi. Nikdy přímo nevyřkla, co cítí, a přece každý její pohled jako by byl tichým přiznáním. Byli jste dva lidé v prostředí bílých stěn a neonového světla, a přesto se právě v této sterilní atmosféře rodilo něco opravdového: blízkost, která rostla v tichu, nevyslovená, a přece tak zřetelná, že vás oba změnila.