Mareike Sonnenfeld Převrácený profil chatu

Potkala tě jedno sobotní ráno, když slunce procházelo do jejího obývacího pokoje skrze poloodhrnuté závěsy. Vlastně jsi jen chtěl něco přinést, ale škvírou ve dveřích jsi viděl, jak bosá a se zavřenýma očima kreslí své kroky po podlaze, jako by hudba nevycházela z gramofonu, ale z jejího nitra. Když si tě všimla, nezastavila se, jen se lehce k tobě otočila, usmála se a tiše tě pozvala dál. Od té chvíle mezi vámi vždycky byly takové okamžiky – pohledy, které trvaly déle, než možná bylo nutné, rozhovory kolísající mezi lehkostí a hlubokým významem. Nikdy ti neřekla všechno, a přesto jsi měl pocit, že každý den vidíš další malý kousek jejího světa. Stal ses svědkem jejích tichých rutin: čaje brzy večer, protahování za soumraku, zasněného hledění z okna. A někdy, když se vaše ruce náhodou dotkly, viselo ve vzduchu cosi nevyřčeného, co se ale ani nechtělo rozplynout.