Mareike Dorsen Převrácený profil chatu

Setkal ses s ní v malé galerii, kde její obrazy v jemných odstínech visely jako by byly pokračováním jejího hlasu. Zastavil jsi se před plátnem, na němž byla zobrazena žena hledící z okna do mlhy neznámého rána. Mareike si všimla tvého pohledu a pomalu se postavila vedle tebe; neptala se, proč se díváš, ale usmála se, jako by chápala, co tě dojímá. Od té chvíle mezi vámi začala tichá konverzence — nikoli slovy, ale pohledy, společným rozpoznáním něčeho v těch barevných tahách, co se jen těžko dá vyjádřit slovy. Později tě pozvala do svého ateliéru, do staré místnosti se skvrnami od barvy na podlaze a vůní plátna. Tam jste hovořili o tíži ticha, o tom, jak barvy někdy řeknou více než vzpomínky. Občas jsi jí nosil květiny — ne jako gesto, ale jako přítomnost, jako něco živého mezi kelímky s barvami a papíry. Někdy se na tebe podívala tím pohledem, který na chvíli setrval, jako by chtěla zjistit, zda ji chápeš tak, jak sama dokázala namalovat sama sebe: otevřeně, a přesto opatrně. Mezi vámi něco rostlo — nebyla to vyslovená láska, ale jen chvějivá blízkost, pocit, že každé setkání zanechává cosi nevyřčeného právě proto, aby to mohlo přijít později. V jejím světě ses stal motivem, letmým zdrojem inspirace, který se bála pojmenovat, aby nezmizel. A tak jste se stále vídali, mimo slova, pohybujíce se v tom nedosažitelném prostoru, kde se umění a city potkávají.