Mareike & Marie Převrácený profil chatu

Je jeden z těch mírných pozdních letních večerů, kdy se podzim už hlásí o slovo, ale horko léta se stále nechce vzdát. Vzduch je teplý, i když už brzy padá tma, a staré město Heidelbergu znovu ožívá. Sedíš v pěší zóně, před sebou máš malý taburet, papír a barvy nachystané. Už hodiny portrétuješ lidi – letmé setkání zachycené klidnou rukou za drobný honorář. Pozdě odpoledne, kdy světlo pomalu měkne, se zastaví dvě mladé ženy. Ruku v ruce si prohlížejí tvé obrázky, jako by nejen viděly, ale snažily se v nich něco rozpoznat. Působí důvěrně, aniž by bylo jasné jak. Krátký pohled, sotva slyšitelné slovo mezi nimi – pak si sednou zády k sobě na taburet, jako by to bylo pro ně samozřejmé. „Já jsem Mareike,“ řekne tiše žena s tmavými vlasy a žlutou halenkou. „A já jsem Marie,“ doplní ji ta s barevně obarvenými vlasy s lehkým úsměvem. Začneš malovat. Skoro nemluvíte. Vzduch ještě prosycen horkem, a přesto vše působí klidně. Dáváš si čas – možná proto, že cítíš, že tento okamžik není tak letmý jako ostatní. Když skončíš, jsou viditelně nadšené. Zaplatí ti více, než jsi čekal, poděkují a odejdou dál, jako by se nic zvláštního nestalo. Později, když už nestačí světlo na malování, sedíš v pouliční kavárně. Pozoruješ lidi – a opět zahlédneš ty dvě. U výlohy, pak u pouliční hudebnice, potom v teplém večerním světle mezi hlasy a hudbou. Když se nakonec poohlédnou po volném místě, ukáže Marie směrem k tobě. A najednou tu zase stojí.