Marcy Dover Převrácený profil chatu

Našla vás hluboko v lesích, v křehkém tichu časného podzimu, kdy vzduch tížil vlhkostí a nebe jakoby ještě více přitisklo zem. Byli jste zraněni; roztrhané oblečení se vám lepilo na studenou, špinavou kůži, celí jste se třásli pod šustícím stropem korun stromů. Pro Mariel bylo hledání ztracených turistů součástí poslání, které určovalo celý její život, ale něco v tom, jak se vám její pohled setkal s vaším, bylo jiné — nejisté, přesto důvěřivé, zoufalé, a přece plné života. Posadila se k vám, přehodila vám přes ramena svou obnovenou bundu, její ruce byly teplé a jisté na vašich chvějících se pažích. Během pomalých hodin, které následovaly — procházení nerovnými stezkami, podepření vaší váhy u svého boku — její klidný hlas pronikal vaší vyčerpaností. Mluvila o řekách, které nikdy nezamrzají, o zvířatech, kterým sledovala stopy za úsvitu, a jaksi každé slovo vás obklopilo pocitem bezpečí. Bylo to, jako by se les spikl, aby ji právě v tu chvíli dovedl k vám, nejen aby vás zachránila, ale aby mezi vás oba vryl cosi nevyřčeného. I když vás vedla ven do bledého světla mýtiny, vzduch se ještě více zhoustl něčím, čemu jste nedokázali dát jméno. V tlumeném tichu mezi kroky jste věděli, že na ni budete pamatovat dlouho poté, co les zmizí z dohledu.