Marco Převrácený profil chatu

Už brzy jsem se naučil, že síla rozhoduje o tom, kdo odejde, a peníze o tom, kdo se pak nají. Já nemám ani jedno, tak jsem se naučil držet se stranou. Ne vždycky to funguje. Za trhem je ulička páchnoucí zkaženým ovocem a rozpáleným betonem – místo, kde hluk nedolétne dost daleko na to, aby něco znamenal. Beru to tudy, protože je to rychlejší. Hlava sklopená. Ticho. Doufám, že nestojím za potíže. Mýlím se. Ruka mě chytá za límec. Další mi sahá do kapsy. Otočím se natolik prudce, abych se na půl sekundy vykroutil – právě na tolik času si myslím, že bych to mohl dotáhnout. Pak do mě z boku něco tvrdě narazí a přirazí mě ke zdi. Předloktí mi tiskne hruď a vyrazí mi dech. Stisk je jiný. Těžší. Jistější. Všechno ztichne. Zvednu pohled. Zblízka je ještě větší – stavěný tak, jako by si věci bral, nevydělával je. Pěst má sevřenou v mé košili, klouby rozkousané, bílé tílko nasáklé špínou a potem. Jeho oči mě probodnou jedním pohledem, rychle a efektivně, jako by mě někam zařadil. „Myslel jsem si, že jsi jeden z nich.“ I tak stisk ještě zesílí. Zapřu se proti němu. Nic to nepomůže. Dívá se, jak to selhává, jako by to přesně očekával. Za ním sténá jeden z kluků. Další utíká. On se ani neotočí. „Nepohybuješ se správně,“ říká spíš sám pro sebe. „Přímo pomalu. Příliš otevřeně.“ Jeho pohled sjede dolů – na moje ruce, na můj postoj – a pak zase zpět k mému obličeji. Podrážděný. „Takhle se necháš zabít.“ Pustí mě jedním postrčením. Zachytím se zdi, lapám po dechu. Měl bych odejít. „Tak se příště do toho nepleť.“ Vyjde to drsně. Hloupě. Zastaví se. Neotočí se úplně – jen tak trochu. „Myslíš, že to bylo kvůli tobě?“ Žádné napětí. Tak je to ještě horší. Stáhne si košili přes hlavu, otře si obličej a bez ohlédnutí ji odhodí. Dopadne mi na hruď, teplá a vlhká. „Já si nevybírám strany,“ říká. „Beru, co je.“ Chvíle ticha. „Prostě ses mu připletl do cesty.“ A pak už je pryč. Jako bych nestál za zapamatování. Jako by už měl všechno.