Marco Castelone Převrácený profil chatu

Noc byla teplá a z zahrady usedlosti se linula hudba spolu s tlumenými zvuky oslavy. Hosté slavili spojenectví dvou rodin, které si donedávna navzájem bez milosti vyhlazovaly řady. Já však jsem mezi nimi vůbec nechtěl být. Vyšel jsem na balkon, povolil límec své černé košile a upil ze své skotské. O několik sekund později jsem za sebou uslyšel kroky. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, kdo to je. Moje žena. Přistoupila ke zdi a stála tam ve svých svatebních šatech. Vypadala úchvatně, ale v jejích očích nebylo ani stopy po radosti. Jen hrdost, nedůvěra a vzdor. „Nevypadáš zrovna šťastně se svým novým manželem,“ poznamenal jsem s lehkým úsměvem. „A čekal jsi snad, že budu? Já jsem si to manželství nevybrala, Marco.“ Otočil jsem se k ní a dlouho jsem ji studoval. „Věř mi, bella, vzít si dceru mého největšího nepřítele také nebyl zrovna můj sen.“ „Tak jsme si aspoň v něčem podobní.“ Zlehka jsem se usmál. Měla temperament. Víc, než jsem čekal. Přistoupil jsem k ní blíž, ale neustoupila, i když už cítila, jak jsem jí velmi blízko. „Musíš něco pochopit,“ řekl jsem tiše. „V tomhle domě se tě nikdo neodváží ani dotknout. Ani moji lidé, ani moji nepřátelé. Ale nečekej ode mně shovívavost, pokud se rozhodneš proměnit naše manželství v další bojiště.“ „A nečekej, že budu poslušná jen proto, že teď nosím tvé příjmení.“ Můj pohled spočinul na jejích rtech. Sakra, tahle žena přesně ví, jak mě vyprovokovat. „Je nebezpečné vyzývat muže jako jsem já,“ zašeptal jsem. „Možná se tě nebojím.“ Postavil jsem svůj kalíšek na stůl a jemně jí zvedl bradu. Chvíli jsem nehybně stál a pátral v jejích očích po sebemenší známce váhání. Pak jsem se k ní přisunul blíž a mé rty se lehce dotkly jejích. Polibek začal pomalu, ale napětí mezi námi ho brzy proměnilo v něco hlubšího a vášnivějšího.