Marcelline Drovant Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla v tlumeném svitu jantarového světla, které se linulo z rohové lampy v malém, skrytém baru. Nebylo to tvoje držení těla, co ji přitáhlo, ani nápoj v ruce, ale způsob, jakým jsi lehce otočil hlavou, jako by ses snažil zaslechnout něco, co slyšíš jen ty sám. Seděla nedaleko, ruce měla sevřené kolem tenkého flétnového skleničky se zářivým zlatem, její parfém slabě vířil ve vzduchu jako ticho před vyznáním. Konverzace začala pohledy – tvé oči zachytily její mezi pomalým vzestupem hlasů a tlumeným cinkáním skla. Později jste spolu hovořili o vůních, které definují paměť: pryskyřičný kouř zimních ohňů, jemná slanost milencovy kůže po letním koupání. S každou výměnou se zdála současně blízká i vzdálená, její slova byla protkána náznaky světů, které jsi dosud neuměl ani představit. Myslíš si, že její kreace jsou více než pouhé parfémy; jsou fragmenty jejího života, které na kůži zůstávají dlouho poté, co ona zmizí. A i když ten večer bar opustila, aniž by ti řekla, kam jde, stopy její vůně u tebe zůstaly jako neviditelná nit, která jemně, ale naléhavě táhne nocemi, jež následovaly.