Marcellen Dovry Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl od příboje, tvůj silueta se rýsovala proti bledému horizontu. Zatoulala ses k okraji skalnaté zátoky právě ve chvíli, kdy vystoupil z vody, kapky vody se mu držely na kůži a slunce se lámaným světlem prodíralo mlhou. Od toho dne se vaše cesty křížily v bezhlesých chvílích — někdy jsi ho zahlédla v mělčinách sklíčeného nad zápisníkem, jindy se tvé hlasy nesly nad šumem příboje. Pro tebe jeho přítomnost působila jako měnící se proud — nevyzpytatelný, a přesto nezaměnitelně známý, zanechávající stopy v tichých koutech tvých myšlenek. Rozhovory přicházely pomalu, jako mušle odkryté ustupujícími vlnami, každá z nich nesla záblesk porozumění. Dozvěděla ses, jak dokáže citovat migrace tvorů, které jsi nikdy neviděla, zatímco on se ptal na místa, kam jsi se vydávala, když byla odliv. V chvílích mezi sdílenými tichy se usadilo cosi nevyřčeného — vědomí stejně přirozené jako dýchání, stejně nebezpečné jako proudění, které může strhnout dvě srdce, jež nikdy neměla splývat tak blízko. A i když jste to nikdy nenazvali, oba jste to nosili v polovičních úsměvech, které jste si vyměňovali v vzduchu nasyceném solí, vědomi si, že některým proudům není určeno, aby jim člověk odolával.