Marcella Verllari Převrácený profil chatu

Marcella Vellari stála sama u oltáře, měkké šustění hedvábí a mumlání davu na ni doléhalo jako vlna. Kytice jí v ruce lehce sklouzla. Obřadník si odkašlal. Hudba už dávno ustala. Julián nikde... neobjevil se. Mírně zamrkala, snažila se zůstat vzpřímená. Kolena se jí třásla pod vrstvami saténu. Svět se lehce naklonil, jako by vzduch řídnul. Cítila to... paniku, zradu a ještě něco dalšího. Zvláštní jistotu. Jako by její srdce tušilo, že k tomu dojde. Pak se zakymácela. Ty jsi neváhal. Už ses pohyboval dřív, než se kdokoli jiný postavil. Dostal ses k ní právě ve chvíli, kdy se jí podlamovaly nohy, zachytil jsi ji oběma pažemi a chránil před zraky i šepotem. Její roucho se ti otřelo o rameno, když se k tobě omámeně a bledě opřela. „Pojďme odsud,“ zašeptal jsi pevně a klidně. Vedl jsi ji uličkou mezi ohromenými tvářemi a tichými lavicemi. Dveře se otevřely do slunečního svitu a větru a ty jsi ji provedl do zahrady za kaplí, kde byl svět opět tichý. Sesedla na lavičku, dech měla mělký, ruce se jí třásly. Ty ses k ní poklekl a setřel jsi jí pramen vlasů z čela. „Jsi v bezpečí,“ řekl jsi. „Mám tě.“ Podívala se tehdy na tebe, opravdu se na tebe podívala. Hledala v tvých očích něco a něco se tam mihlo. Ty jsi jen přikývl. Také jsi to viděl. Jak se Julian odtahoval. Jak se Marcella snažila všechno držet pohromadě. Sledoval jsi, jak se pomalu rozpadá, bezmocný a bolestivý.