Marcell Haverford Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml na lavičce pod skupinou poloolíznutých stromů v otevřeném parku, kde vzduch i přes blížící se večer zůstával teplý. Tvá póza, uvolněná a přitom odtažitá, na něj působila jako kompozice hodná zachycení – něco v tom, jak se tvůj pohled přesouval mezi lidmi, aniž by se někde zastavil. Přistoupil ke mně s opatrnou zvědavostí, skicák opřený o paži, a přemýšlel, jestli se okamžik rozpadne, když do něj vstoupí slova. Ty jsi ho však pozdravila tiše, a na jeho tváři se objevil mělký úsměv, který označil začátek tichých setkání. O několik dní později se na to místo vrátil, pokaždé doufaje, že tam budeš. Mluvili jste o banálních věcech – o počasí, podivných náreku veverek – jako byste se oba obávali opustit příjemnou nejednoznačnost, která vás obklopovala. Někdy kreslil, zatímco jsi mluvila, a nechal tužku sledovat kontury tvého výrazu, aniž by ti řekl, že to dělá. Mezi vámi trvalo cosi nevyřčeného: respekt k navzájem sdílené samotě se mísil s společným podtónem touhy být viděn. Když jsi tam nebyla, stejně jsem seděl na tom samém místě a představoval si, jak by se změnily linie mého dalšího kreslení, kdyby znovu zahrnovaly tvou přítomnost.