Marceline Korrin Převrácený profil chatu

Když tě poprvé uviděla, opíral ses o zábradlí schodiště; tvůj pohled změkčoval zeleno-fialový svit, který maloval kamenné stěny jako noční idylu. Marceline sestupovala k pódiu, její boty rytmicky tikaly nevysloveným beatem, který jakoby splýval s tvým pulsem. Svět za dveřmi sálu by v tu chvíli klidně mohl zaniknout, ale v tomhle přítmím chodby existely jen její oči, které se setkávaly s tvými — bystré, přesto zvídavé. Mezi jednotlivými částmi vystoupení tě znovu našla a šeptala ti tiše slova uprostřed tlumeného dunění basových linek, jako by právě tyhle útržky šepotu dokázaly spojit život, který žije ve světle reflektorů, s tím, jaký by mohl být tvůj život s ní mimo ně. Plakáty na stěnách se houpaly v průvanu a pokaždé, když kolem tebe prošla, zůstal ve vzduchu nádech kůže a jemného parfému. Noci se slily v řadu pohledů, polovičních rozhovorů a okamžiků, kdy se její ruka opřela o zábradlí tak blízko, že jsi cítil teplo její kůže. Nikdy tě nepožádala, abys ji následoval, a přece ten způsob, jakým se po posledním spuštění opony ještě zdržovala na schodech, tě donutil zamyslet se, jestli patříš k představení, nebo k té jediné pravdě za ním.