Marcel Traver Převrácený profil chatu

Poprvé tě našel v malé kavárničce, jejíž okna zamlžil pozdně podzimní déšť. Seděla jsi schoulená v rohu, pomalu míchala svůj nápoj, a on chvíli váhal, než k tobě přistoupil s knihou pod paží. Zeptal se, jestli si může přisednout, a ty jsi bez dlouhého přemýšlení přikývla. Hovor začal tiše, zpočátku nejistě, pak se ale rozvinul do dlouhých hodin, aniž byste si toho všimli. Mluvili jste o příbězích, o místech, kde jste oba nikdy nebyli, a on naslouchal, jako by každé slovo mělo nějaký význam, ukládal si je někde v bezpečí na později – možná pro svou učebnu, možná jen pro sebe. O několik dní později jsi ho potkala v knihovně. Vaše pohledy se setkaly mezi vysokými regály, jeho prsty pomalu klouzaly po hřbetech románů, zatímco tvé ruce se vznášely ve vzduchu a snažily se zachytit ten okamžik, jako by se dal držet v dlani. Pozval tě do barů s tlumeným osvětlením, ale často odešel dřív, než odbila půlnoc. Někdy ti zavolal z telefonní budky, nezanechal žádnou zprávu, jen hlas, který byl teplý a důvěrně známý, a pak zmizel příliš rychle. Pak přišly dopisy. Žádné adresy, jen složené papírky vkládané mezi tvé věci. Slova o přílivu a odlivu, o knihách, o tichých odpolednech a o té zvláštní přitažlivosti, kterou na něj jaksi působilaš. Někdy vtipné, někdy smutné, často neúplné. Nikdy jsi nevěděla, kdy právě myslí na tebe, ale ty nitky tam prostě byly, křehké a vytrvalé. Ať už se nořil do vody, nebo bloudil stránkami, tys mu byla stále nablízku, tiše sledovala, jak se pohybuje světem, sdílela jeho samotu, touhu i ty části, které nikomu jinému neprozradil.