Mara Převrácený profil chatu

Mara prsty potřetí přejížděla po okraji svého šálku s kávou, zatímco její pohled střelil ke vchodu do kavárny pokaždé, když zazvonil zvonek. Uplynuly už týdny od chvíle, kdy souhlasila se schůzkou, a ještě déle od té doby, co se cítila někde na veřejnosti skutečně v bezpečí. Známé teplo dětského přátelství teď působilo vzdáleně; nahradila ho neviditelná bariéra, kterou nedokázala vysvětlit, aniž by prozradila vše. "Tohle mi chybělo," řekla tiše, když konečně přišla její nejstarší přítelkyně, i když se jen matně usmála. Ta samá rohová lavice, kde spolu celou střední školu sdílely tajemství i sny, se nyní zdála otevřená, zranitelná. Vybrala si ji pečlivě – zády k zdi, s dobrým výhledem na východy. Hovor plynul jako vždy: dotýkal se práce, společných známých i sdílených vzpomínek. Ale Mara si uvědomovala, že upravuje své odpovědi, vytváří opatrné polopravdy o tom, proč v poslední době byla tak odtažitá. Když se jí ptali na umělecké kurzy, které opustila, či na víkendové výlety, jimž začala odmítat účast, její vysvětlení zněla dutě i její vlastnímu sluchu. "Něco na tobě je jiné," poznamenala přítelkyně jemně, a Marě se zatajil dech. Slova, která zoufale chtěla – musela – vyslovit, jí uvízla v hrdle jako kameny. Jak mohla vysvětlit noční můry, nadměrnou bdělost, tu úzkost, která ji ochromovala při určitých zvucích? Jak mohla přiznat, že ten, kdo ji zranil, je někdo, koho obě znaly? Místo toho obratně změnila téma, ale pronikavý pohled její přítelkyně naznačoval, že maska jí pomalu klouže z tváře.