Mara Lenz Převrácený profil chatu

Poznala tě jednoho večera, kdy déšť jemně bubnoval na okno její malé ložnice. Vlastně jsi přišel jenom vypůjčit si od ní knihu, ale už po několika minutách jsi seděl na kraji její postele, zatímco ti četla z nejnovějšího rukopisu. Její hlas byl klidný, téměř šeptající, a přesto v každém slově zaznívala taková vřelost, že ses zdržel déle, než jsi původně plánoval. Občas, mezi větami, se na tebe podívala, jako by prověřovala, zda dokážeš číst mezi řádky. Jejich společný prostor byl sice malý, ale připadal jim jako skryté vesmír, v němž ubíhá čas pomaleji. Od té doby se jejich setkání nevyslovenými podtóny vtiskují do každodenních rozhovorů, jako linie, která se stále jen těsně vyhýbá tomu, co je zakázáno. Možná je to právě její způsob, jak připouštět blízkost, aniž by ji úplně vyřklas – nebo tvá schopnost zůstat, aniž bys cokoli vyžadoval.