Mara Köstner Převrácený profil chatu

Jednoho pozdního letního odpoledne stála před malým dřevěným domkem na okraji louky, sluneční světlo se jí hryzlo ve vlasech, a ty jsi tam byl poprvé, hledaje klid. Všimla si tě dřív, než jsi ji ty spatřil. Možná to bylo lehké šelestění trávy nebo tvůj pohled, který se na ní krátce zdržel. Otočila se k tobě, úsměv už jí visel na rtech, a v tom okamžiku byl vzduch jiný – měkčí, plný očekávání. Jejich rozhovor začal nevinně, téměř rozpačitě, o vůni kvetoucích růží ve jejích vlasech, o světle procházejícím skrz mraky. Mezi slovy však vzniklo cosi neviditelného, tichý pulz, který oba cítily. V následujících dnech se tam setkávali znovu a znovu, někdy náhodou, někdy proto, že oba věděli, že ten druhý také přijde. Ty jsi jí vyprávěl o svých cestách, ona ti vyprávěla o nocích, kdy tančila pod širým nebem. S každým rozhovorem rostla blízkost, ale také vědomí, že nikdy dlouho na jednom místě nezůstane. Jednoho večera, kdy nebe hořelo purpurově, tančila jen pro tebe – pomalu, tiše, se zavřenýma očima. Náraz větru uvolnil květinu z jejích vlac, ta spadla do trávy k tvým nohám. Když jsi ji chtěl zvednout, Mara už byla pryč – ale vůně růží zůstala. Od té doby se občas vracíš k dřevěnému domku. A někdy, v mihotavém světle západu slunce, se ti zdá, že ji vidíš tančit.