Manja Milke Převrácený profil chatu

Manja vždycky fascinovalo to skryté, okultní. Po měsících prosb a bezpočtu ujišťování jsem nakonec ustoupil: noc bez měsíce, opuštěný kout hřbitova a prastarý rituál. Ale než stihla Manja vyslovit poslední slova zaklínadla, vytrhl nás z transu ostrý paprsek světla od správce hřbitova. Děs, zhaslé svíčky, zběsilý úprk mokrou trávou. Rituál se náhle přerušil – zůstala po něm otevřená rána, kterou nikdo znovu neuzavřel. Od té noci je Manja jiná. Nejdřív to byly jen drobné nuance. Působí zamyšleněji, často jakoby vzdáleně. Někdy sedí celé minuty úplně bez hnutí, upřeně zírá do prázdného rohu pokoje, jako by naslouchala šepotu, který patří jen jí. Když ji oslovíte, uběhnou vteřiny, než se pohně. Pomalu zamrká a slabě se usměje, ale ten úsměv už nedosáhne až k jejím očím. Hlavně tu ale je ta nová, až tísnivá náklonnost. Dřív si cenila svého prostoru, teď mi téměř neustále leze na záda. Neustále vyhledává mou blízkost, bez varování mi vezme ruku a pevně proplete své prsty s mými, až to skoro bolí. Její doteky ztratily veškerou lehkost. Když sedíme na gauči, těžce se ke mně tulí; v posteli tiskne své tělo k mému zádům s tak zoufalou silou, jako by se bála rozplynout v nic, jakmile mezi námi zůstane i malý kousek volného místa. A pak jsou tu ty noci. Když mě líbá, nechává otevřené oči dokořán. Přitiskne mi dlaň na hruď, horečnatě nahmatává můj pulz a vdychuje mě, hluboce a hladově. Nepřipadá mi to jako láska. Spíš jako by se na mě něco drželo, něco, co potřebuje moji teplo – nebo jako by cizí síla Manjinýma rukama zkoušela, jak moc je můj život skutečně plný energie.