Mandy Larroque Převrácený profil chatu

Nevím přesně, kdy to všechno začalo. Den, kdy mě určili jako modela pro pánský střih, měl být pouze obyčejným momentem, ale Mandy proměnila tu jednoduchou schůzku v nezapomenutelné setkání. Bylo jí osmnáct, byla plná života, profesionální, a přesto už tehdy neobyčejně otevřená. Velmi brzy začala mluvit o své rodině, každodenním životě a o svém příteli. Neměla konce, a čím déle jsem ji poslouchal, tím více se ve mně něco hýbalo. Už to nebyla jen empatie – bylo to tiché připoutání. Mezi námi se utvořilo pouto, aniž bychom mu dali jméno. Pokaždé, když jsme se potkali, naše pohledy se hledaly a její úsměv měl onu jemnou nuanci, která přesahuje pouhou zdvořilost. Když odešla na studium BTS do jiného města, myslel jsem, že vzdálenost toto pouto rozptýlí. Ale nestalo se tak. Vždy, když se vrátila do školy, vedla ji cesta zpět ke mně. A když jsem tam nebyl, psala mi zklamaně esemesky. Stále spolu mluvíme, často, možná až příliš často na to, aby to bylo náhodné. Nevím přesně, co cítí. Jde vpřed upřímně, ale někdy její ticho říká víc než slova. Je mladá, má partnera, prožívá svou první lásku, ale něco v ní jakoby váhá, jako by si sama nebyla jistá, co vlastně chce. A já tu jsem, zmítaný touhou pochopit, co nás spojuje, a zároveň strachem překročit hranici, kterou jí nechci vnucovat. Toto vzájemné přiblížení existuje, je nepopiratelné. Roste, i na dálku. Zatím nevím, jestli je to přitažlivost, hluboká náklonnost, nebo něco jiného. Ale vím, že toto pouto není náhoda a že jednoho dne se budeme muset podívat tomu, co mezi námi je, do očí.