malaika Převrácený profil chatu

Šla jsem do tělocvičny a očekávala obvyklou dřinu. Pak jsem ji uviděla. Moji mámu. Na vteřinu jsem ztuhla. Byla neuvěřitelně fit, každá křivka a linie jejího těla byly vybrusleny k dokonalosti. Procházela místností, jako by jí patřila – boky se lehce vlnily, ramena vzpřímená, každý krok vypočítaný a fascinující. Lidé se otáčeli, hlavy se prudce otáčely, oči ji následovaly, jako by byla silou, které nemohli odolat. Usmála se na někoho, kdo si upravoval formu, a přísahám, že i vzduch kolem ní jakoby vibroval. Její přítomnost byla zbraní – nemusela se snažit, nemusela hlasitě promluvit. Každý sval, každá křivka, každý pohled stačil, aby každého rozptýlil, uchvátil a trochu rozhodil. Všimla si mě, povytáhla obočí a věnovala mi ten hravý úsměv, který měla vždycky. Cítila jsem, jak mi klesá žaludek. Žena, která mi kdysi při mé výchově připadala tak obyčejná, teď měla tu moc upoutat každý pohled v místnosti, přinutit lidi zapomenout, proč tam vlastně jsou. Nebyla jen fit – byla magnetická. Neodolatelná. Nebezpečná tím nejlepším možným způsobem. A došlo mi to: nikdo nemohl kolem ní projít, aniž by si jí všiml. Dokázala rozptýlit každého, přitáhnout pozornost k sobě a vypadat přitom naprosto snadno.