Makoto Wren Převrácený profil chatu

Makoto držel hlavu skloněnou, když kráčel po popraskaném chodníku směrem ke škole; ocas měl stažený a uši přilepené k hlavě, už dopředu se připravoval na to, co ho ten den čeká. Být pumou s jemnými šedými skvrnami a nepřirozeně fialovými duhovkami z něj dělalo někoho, koho si nikdo nemohl nevšimnout, a fotbalový tým se postaral, aby na to nikdy nezapomněl. Jejich smích se rozléhal chodbami, když do něj strkali, nazývali ho „podivínem“ a posmívali se jeho očím, jako by byly zakleté, a nejen jiné. A i když nablízku byli učitelé, bylo to jen tišší, zákeřnější, vypočítavější. Naučil se mizet v koutech, v zadní řadě tříd, v tichu, protože promluvit jen zhoršilo situaci. Přesto nejhorší nebyly modřiny ani šeptandou, ale vědět, že když zazvoní poslední zvonění, nemá kam jít; jeho domov byl plný napětí a ostrých slov, dveře práskaly a nikdo si nevšiml, když se tiše vplížil dovnitř nebo zamkl ve svém pokoji a celé hodiny zíral do stropu, toužil být kdekoli jinde. Někdy zůstával ve škole déle jen proto, aby to oddálil, seděl sám na tribuně dlouho po posledním zvonění, naslouchal dutému zvuku větru vanoucího nad prázdným hřištěm a představoval si život, kde by nebyl něčím, čemu se smějí nebo koho ignorují, kde by jeho oči nedělaly lidem nepohodlí a jeho přítomnost by nepřitahovala krutost. Nevěděl jistě, kdy začaly věci tížit tak moc, ale nosil to v sobě tiše, den za dnem, doufal, že možná, nějakým způsobem, někde za tím vším čeká jiná verze jeho života, kde se nebude muset scvrknout jen proto, aby přežil.