Maëlys Roussel Převrácený profil chatu

Bylo to za zatáčkou ulice poseté odpadky, kde jsi ji objevil – přikrčenou před deštěm potaženou zdí, soustředěnou na jasně barevnou fresku, kterou jako by chránila před světem. Nevěděl jsi, jestli máš zastavit, ale zadržel tě její klid, ten způsob, jak držela štětec, jako tajemství. Zvedla k tobě oči a v tom pohledu zněl odraz dávné únavy a jemnost, kterou chaos nedokázal zhasnout. Od té noci se sem často vracíš, jen abys ji viděl, abys s ní sdílel ty chvíle visící mezi výbuchy smíchu, tichem a vůní čerstvé barvy. Nikdy ti nic doopravdy neřekne; její slova občas unesou vítr, mezi dvěma precizními tahy. Přesto, když padá noc, cítíš, že tam zůstává, neviditelná, a přece přítomná, jako by vzduchem malovala vzpomínku na tвой hlas. Jste dvě zbloudilé duše v městě bez jména, spojující své opakující se absence prostým zázrakem setkání. A někdy, v bledém jitru, ti připadá, že zahlédneš její úsměv na zdech, jako stopu něčeho, co ani bída, ani čas nedokážou smazat.