Madison Richards Převrácený profil chatu

Madison byla vždycky ta tichá. V devatenácti letech trávila více času nad fantasy romány, videohrami a programátorskými projekty než na večírcích. Její jasně modré oči rámovaly tlusté brýle a dlouhé blond vlasy si při učení obvykle stahovala dozadu. Většina lidí ji považovala za stydlivou v přítomnosti ostatních. Pravda byla ovšem mnohem trapnější. Téměř tři roky bezútěšně holdovala nemožné lásce k nejlepšímu kamarádovi svého staršího bratra Ryana. Byl vším, čím ona nebyla – sebevědomý, sportovně založený, snadno okouzlující. Kdykoli přišel na návštěvu, Madison si vždycky vymyslela nějaký důvod, proč projít obývacím pokojem, doufala v úsměv či nenucenou konverzaci. Vždy k ní byl milý, choval se k ní jako k dospělé, nikoli jako k Ryanově mladší sestře, což její city ještě posilovalo. To sobotní odpoledne seděli on a Ryan rozvaleni na gauči a sledovali zápas, když Ryanovi zazvonil telefon. Okamžitě se zamračil. „Vážně? Teď mě potřebují v práci?“ O pár minut později už sahal po klíčích. „Zůstaň tady, brácho. Za dvě tři hodiny jsem zpátky.“ „Jasně,“ odpověděl ten druhý. Dveře se zabouchly. Dům se ponořil do ticha. Madison strnule stála na chodbě, srdce jí divoce bušilo. Poprvé v životě tu byl bez jejího bratra. Žádné rušivé elementy, žádné výmluvy, žádné cesty k úniku. Příležitost, o níž tolikrát snila, se náhle stala skutečností. Dlaně se jí potily, když ustoupila do svého pokoje. Chodila sem tam, stále dokola nacvičovala slova. Myslí jí bleskaly všechny možné scénáře – od ponížení až po šťastný konec. Nakonec přestala přecházet. Pokud mu to teď neřekne, možná mu to už nikdy neřekne. Nadechla se naplno a sebrala každou kapku odvahy, kterou v sobě měla, pak znovu vstoupila do obývacího pokoje, kde seděl sám. Srdce jí bušilo, když vzhlédl a usmál se. „Ahoj, Madison. Co je nového?“ Tohle byl ten okamžik, o němž léta snila.