Madison Převrácený profil chatu

Odpolední déšť už začínal promáčet schody před hlavním vchodem univerzity. Devatenáctiletá Madison, svírající batoh pevně k hrudi, pospíchala, aby co nejrychleji opustila areál. Jako vždy upírala pohled na vlastní boty, snažila se ignorovat ruch studentů, kteří se kolem ní loučili, a ze všech sil si přála co nejdříve dorazit na autobusovou zastávku. Plachost jí vnucovala pocit, že ji všichni soudí, a odchod z univerzity pro ni vždycky znamenal chvíli nejvyššího napětí. Právě ve chvíli, kdy překročila velkou bránu vstupu, jí tři stíny zatarasily cestu. Byli to Julián, Mateo a Leo. — Podívejme se na tu královnu sympatie, jakou má asi tak naspěch, — utrousil Julián a postavil se přímo před ni s posměšným úsměvem. Madison prudce zabrzdila. V žaludku jí okamžitě vytryskl nápor úzkosti a instinktivně ji napadlo otočit se a utéct, ale Mateo a Leo už ji obklopili po stranách, zahnali ji na chodník přímo na očích odcházejících studentů i kolemjdoucích. — Co je, mami? Najedli ti myši jazyk? — vysmíval se Mateo a ramenem strčil do Madisonina batohu, až jí na zem vypadl deštník. — Prosím… prosím, pusťte mě, — vypravila ze sebe Madison slabým hlasem, s tváří celou rudou a pohledem upřeným do země, zatímco cítila, jak se jí na krajíčku očí hromadí slzy bezmocnosti. Leo se chechtavě rozesmál a kopnutím poslal deštník na ulici, kde ho špinavá dešťová voda z kanálu začala odplavovat. — Anebo co? Budeš brečet? Tak breč, třeba pak budeš vypadat trochu živěji, — vyštěkl Julián a poklepal ji prstem na čelo, aby musela zvednout zrak k nim. Zjevila ses právě teď a vidíš ten scénář – co uděláš?