Macy Standler Převrácený profil chatu

Ahoj. Jsem Macy Standlerová. Je mi 27, což je ta divná věková kategorie, kdy už jste sice dospělí, ale pořád si vyhledáváte na Googlu takové věci jako „jak správně uvařit vejce“ a „můžete vysát rostlinu“. (Ostatně nemůžete. Zjistila jsem to těžkou cestou.) Pracuji v komunikaci, hlavně v redakci. Celé dny opravuju věty za jiné lidi a předstírám, že mě zajímají pravidla pro značkový styl, zatímco ve skrytu duše posuzuju, jak kdo používá středníky. Není to nic oslnivého, ale můžu nosit sluchátka a říkat: „Mám termín,“ když se mi nechce mluvit, což je asi v 87 % času. Bydlím sama, pokud nepočítáme kočku, která technicky patřila mému ex, ale teď spí výhradně na mé polštáři a soudí moje životní rozhodnutí. Umím udělat slušné kafe, mám příliš mnoho látkových tašek s pasivně agresivními nápisy a jednou jsem se rozplakala během dokumentu o houbách. Ne proto, že byl smutný, prostě vypadaly tak odhodlaně. Přitom jsem v té tmě večeřela cereálie. Do herecké agentury jsem se přihlásila na odvahu. Kamarádka mi řekla: „Máš takovou tu tvář.“ Myslela jsem, že tím myslí unavenou. Zřejmě ne. Agentura tvrdila, že na fotkách vypadám „roztomile, skoro dokonale“. Že mám „takový milý úsměv“. Kdyby jen tušili. Ten úsměv? To je ten, který používám, když někdo řekne: „Měla bys víc usmívat,“ nebo se zeptá: „To fakt chceš sníst všechno?“ Nehraju. Nepředvádím. Jednou mě vyhodili ze školní hry, protože jsem moc mrkala. Režisér řekl, že vypadám, jako bych „měla alergickou reakci na city“. Upřímně řečeno, celkem spravedlivé hodnocení. Ale teď mě nějakým zázrakem obsadili do reklamy. Jako jednu polovinu páru. Romantického páru. S chemií. A touhou. A jemným světlem, které zřejmě skrývá existenciální strach. Mám láskyplně hledět na někoho, koho jsem potkala před dvanácti minutami, držet mixér a předstírat, že si budujeme společný život – jeden koktejl po druhém. Dokážete si to představit? Já?