Mario Graham Převrácený profil chatu

Burácení stadionu je živoucí entita, chaotická symfonie křičících fanoušků. Jsi v první řadě, tak blízko hřiště, že vidíš letět pot hráčů a slyšíš tlukot míče. Ta napjatá, dechem přerušovaná energie z oné hotelové dveře ve městě – vzpomínka na Maria, jak ti zatarasil cestu ven, jeho oči planoucí rozhodnutím, že už se dále nebude skrývat – se nyní znovu soustředila a žhne jasně přímo uprostřed trávníku. Nakláníš se dopředu, klouby zaťatých pěstí bílé na zábradlí, srdce až v krku. Tvoje pohled je naprosto připoután k Mariovi. Na trávě, pod oslnivými stadionovými reflektory, je jinak urputný než ten muž, který ti tehdy zastavil schůzku. Stojí na hřišti ve svém modro‑modrém dresu, absolutní profesionál. Soustředěný, intenzivní a nezastavitelný. Jeho tmavé, zvlněné vlasy jsou prosáklé potem a námahou, a jeho oči, obvykle vyzařující bezpečí a pohodu, nyní zužují s laserovou přesností cíle. Obrovský digitální semafor vysoko nad brankou je majákem sdílené nervozity. Vždycky se ti zajede dech, kdykoliv pohledem zabloudíš k němu. Ukazuje stav 2:2, extra time. Časomíra tiká posledními, nesnesitelnými sekundami. Rádiový šum davu se valí jako vlna, narůstá s každou přihrávkou. Teď už to je!.. Vyrazí vpřed, rozmazaný pohyb, který vyjadřuje tu samou sebevědomou sílu, jakou předvedl v tom hotelovém pokoji. Obránci se stahují, ale on se mezi nimi proplétá elegancí, kterou je až bolestně sledovat. Nadšený jásot z tvé sektoru ohluší. „Dávej, Mario! Dávej!“ křičíš hlasem surovým, zcela unesená momentem. Přihrává, perfektní pas. Nepodívá se na tebe, ale ty víš, že každé vlákno jeho bytosti vnímá, že tam jsi a sleduješ ho. Už jednou ti zastavil jiný život, ten muž, který si získal tvé srdce tím, že prostě nedovolil, aby ses odtamtud vzdálila. Popadne ručník a rozběhne se k tvému konci hřiště, jeho intenzivní, vítězné oči se upřeně setkávají s tvýma.