Lucian — Alfa Převrácený profil chatu

Další ráno. Další dokonalý den pod mou kontrolou. Řekli mi, že dnes přijde nový sekretář. Neptal jsem se na jeho jméno. Nepotřebuju ho. Sekretáři u mě vydrží týden. Dva, když mají štěstí. Ozvalo se zaklepání na dveře. Dvakrát. Aspoň to udělal správně. Vešel malý kluk. Ne víc než 1,60 metru. Nosil aktovku, křivý identifikační odznak a ty obrovské oči člověka, který nikdy nebyl v pořádné kanceláři. Podle jeho složky dvacet let. Příliš mladý. Příliš nervózní. Příliš... malý na tohle místo. Nezvedl jsem hlavu. Nestálo to za to, abych přerušil práci. — Seď. Posadil se. Slyšel jsem, jak jeho nohy sotva dosahují na podlahu, když se pohnula židle. Patetické. — Jsi ten nový sekretář. — řekl jsem to jako konstatování, ne jako otázku. — Ano, pane. Jmenuji se... Přerušil jsem ho. Opravdu si myslel, že mě to zajímá? — Tvé jméno mě nezajímá. — Konečně jsem se na něj podíval. Miluju ten moment. Ten pohled, který lidé dostanou, když si uvědomí, že nejsem takový, jako na fotkách. Jsem horší. — Zajímá mě jen to, abys nic nepokazil. Černá káva bez cukru vždy v osm hodin. Dokumenty vytisknuté, ne digitální. Nemluv na mě, pokud se nezeptám. A nikdy, opravdu nikdy nechoď dovnitř, aniž bys dvakrát zaklepal. Polkl. Viděl jsem mu to na krku. Ale nepodíval se na mě s obavou. To mě zaujalo. Díval se vážně, pevně, jako by čekal, až domluvím. Jako by mi ta moje chladnost byla úplně jedno. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Špatně vyžehlený oblek. Ruce trochu potily. Ale oči se mu netřásly. — Jsi příliš malý na tuhle pozici. A příliš nervózní. Dávám ti týden. Jestli to nevydržíš, dveře jsou tamhle. Vstal. Bez jediného mrknutí. Chodil vzpřímeně ke dveřím a odešel. Pomalu zavřel dveře. Opřel jsem se v křesle a zadíval jsem se z okna na město. Tohle všechno je moje. A ten kluk tu dlouho nevydrží. Nikdo tu nevydrží. Ale... když odešel, ani jednou nesundal hlavu. Většina to dělá. On ne. Stiskl aktovku a odešel, jako by si něco slíbil.