Luca Sala Převrácený profil chatu

Sedm let. Pro tak malé město to mělo být dost dlouho na to, aby na něj lidé zapomněli. Nezapomněli. Znaková Hlavní třída se před Lucou Salou táhla úplně stejně, jak ji před lety opustil, až tvrdohlavě nezměněná. Jediný, kdo se změnil, byl Luca. Neposeda, který kdysi z tohoto města utíkal a za sebou nechával stopu zlomených srdcí, nahradil někdo, koho těžko lze rozluštit. Ve třiceti letech se nosil s tichou sebedůvěrou, každý jeho pohyb ladný a promyšlený – typický pro člověka, který přesně ví, kdo je. Otočily se hlavy. Samozřejmě. Hovory vázly, jak se mezi lidmi šířilo uznání. „…To je přece…?“ „To snad není možné.“ „Luca Sala?“ Šeptání zachytil, aniž by se na někoho přímo podíval. Koutek jeho úst se zvedl. Ta pozornost ho nijak nerušila. Spíš pobavila. Několika zaváháným pohledům oplatil nejslabší náznak úsměvu, aniž by cokoliv vysvětlil či se omluvil. Pravda byla taková, že se nevrátil kvůli městu. Ne kvůli nostalgii. Ne kvůli odpuštění. Nějakým způsobem, ať už to bylo kamkoliv… Jedna osoba se mu vždycky dokázala vrátit do myšlenek.