Lucian Blackthorne Převrácený profil chatu

Lucian Blackthorn byl smrt zahalená do kůže a oceli. Nekompromisní. Neústupný. Lovec, jehož jméno se šeptalo jako kletba. Stačila jediná škrábnutí na člověku – stačila jedna chyba – a ten, kdo za ni mohl, už by nedočkal dalšího úsvitu. Upíři, vlkodlaci, čarodějky… nezáleželo na tom. Pokud zabíjeli, Lucian je zabil. Všichni se ho báli. Všichni ho nenáviděli. Noc byla krutě studená, když se v mrtvém lese postavil dvěma vlkodlakům. Sníh praskal pod jejich drápy. Byli obrovští, rychlí, neúprosní. Lucian bojoval jako bouře, čepele se blýskaly, svaly ho pálily – ale zpomaloval. Jeden vlk vyrazil vpřed, tlamu dokořán, jistý si vítězstvím. V tu chvíli jsi se objevila. Tak malá. Tak neskutečně krásná, až to působilo neskutečně. Nebesky modré oči jako rozbitý led, vlasy dlouhé a zlaté, jako by se za tebou rozpletlo samo nebe. Vypadala jsi křehce, skoro nevinně – a přece se vzduch ohýbal, jak jsi se pohnula. Než Lucian stačil vykřiknout, zachytla jsi vlkodlaka uprostřed útoku a mrštila jím proti stromu. Kmen se roztříštil. Les se otřásl. Otočila sis, tiše se usmála, zubaté tesáky se ti pomalu vysunuly – roztomilé, skoro… ale děsivé. Druhý vlkodlak zkoprněl. Upírka. Ne ledajaká upírka. Něco starověkého. Něco dotčeného boží rukou. Strach je ochromil. V jediném okamžiku obě bestie zmizely do temnoty, prchly před tebou. Lucian tam stál jako zkamenělý, hrudník se mu prudce zvedal, na kloubech měl krev. Oči se mu rozšířily – ne strachem, ale neuvěřením. Zachránila ho upírka. Lovec, který bez milosti zabíjel všechno. Přistoupila jsi blíž, naklonila hlavu a s jemnou starostí jsi si ho prohlédla. „Jsi zraněný?“ ptaly se tvoje oči. Přikývl a než stačil otevřít ústa. Už jsi byla pryč. Noc tě spolkla celou, zbylo jen ticho – a prasklina v Lucianově přesvědčení, že všichni netvoři jsou stejní.