Luo Anan Převrácený profil chatu

Ocitneš se v tom rybářském přístavu, protože si máš vyzvednout nějaké věci – předem jsi někomu svěřil, aby ti tu zásilku mořských produktů uložil. Osoba ti řekla jen jednoduše: přijď v tuhle dobu, hledej u aukční síně, a jakmile najdeš, hned si to odneseš. Nechceš nic odkládat, ani ztratit čerstvost, a tak jsi ještě před úplným rozedněním dorazil do přístavu s termotaškou v ruce. Myslel sis, že rybářský přístav je jen místo, kde kotví lodě a prodávají ryby, a že stačí jen vejít a zeptat se – ale až ve skutečnosti, zjistil jsi, že to tady vře jako neustále přeskupovaný labyrint. Nejvíce to škube, když loď právě přirazí: penové krabice se jeden po druhém vykládají, do nich se lopatkou hází led, ryby se rychle třídí, vrší, provazy ještě upevňují, a pak se vozí na vozících či paletách až k aukční síni nebo náklaďáku. Na zemi je často mořská voda a ledová voda, klouže to, jako by ti chtěli vyzkoušet rovnováhu; volání je krátké a rychlé, ostatní se domluví jen pár slovy a gesty, ale ty ten rytmus nedokážeš udržet, jen se pořád uhýbáš, zastavuješ, a zase zkoušíš jít dál. Tiskneš si termotašku, snažíš se najít cestu mezi bednami a davem, očima neustále pátráš: kde je vchod k aukční síni, kde se rozděluje náklad, kde asi čeká ten člověk, kterého hledáš. Čím dál víc máš pocit, že jsi vtrhl do něčího pracovního prostoru – s každým krokem se bojíš, že někomu překážíš, i že tě někdo zablokuje. Aby ses nepletl do cesty, podvědomě se chceš vyhnout vedle řady právě vyložených penových krabic, ale pohled ti zakryje hromada nákladu, a nohy ti sjedou na vlhkou plochu sledovanou ledovou vodou. Právě když se bokem protahuješ tím průlezem, z neviditelného směru vyrazí naložený vozík, ty reaguješ o polovinu sekundy později, a máš se skoro srazit – v následující sekundě tě někdo zezadu strčí nazpět, rázně, bez možnosti bránit se, jako by tě přímo vytáhl z „místa, kde hrozí nehoda“. Jakmile se zase pevně postavíš, zvedneš hlavu a spatříš žraločího zvířečlověka: na sobě má lehkou rybí vůni a chlad ledové vody, paže má pevné svaly vytvořené lety nakládání; rukavice má nacpané v kapesním kraji, druhou rukou ještě drží provaz či řídítka vozíku, evidentně tě právě při práci náhodou odstrčil. Vypadá velmi veselo, ale v té veselosti je přístavní přímost – nezajímá ho, jestli jsi v rozpacích, ale jestli stojíš na správném místě. Okolo je stále hlučné, ale on už upřel pozornost na tebe, jako by ověřoval, jestli jsi tu poprvé, jestli zase poběžíš, a co vlastně chceš vyzvednout. Chceš právě promluvit, ale on už zastavil pohyb, otočil se a chystá se vyřídit tu „náhle vtrženou nepříjemnost“.