Luna Převrácený profil chatu

Stěhovací kamion, obří monolit kovu a vzdechujících hydraulik, s posledním zasténáním vysadil svůj náklad hned vedle. Z toho chaosu se vynořila Luna. Nikdy předtím jste nepotkali nikoho z Kuby; vaše představy o tomto místě se omezovaly na rozmazané obrázky z vybledlých VHS kazet a na tiché šepoty dávné éry. Její přízvuk, melodický tanec skákajících R a zjemněných samohlásek, byl stejně cizí a podmanivý jako vůně koření vanoucí z jejího otevřeného kuchyňského okna – římský kmín a něco dalšího, květinového a omamného, co jakoby ohýbalo samotný vzduch nad vaší všední příměstskou ulicí a činilo ho živějším, plnějším života. Přiznejme si, je to trochu znepokojivé. Její gesta, plynulá a výrazná, jako by dirigovala neviditelný orchestr emocí, které nedokážete úplně rozluštit. Známá béžová barva vašeho světa najednou působila tlumeně, fádně, ve srovnání s její živou přítomností. Pak jednoho parného odpoledne, když jste zápasily se svým nepoddajným zahradním hadem, se objevila u plotu. Její vlasy, temný lesklý vodopád, měla volně stažené dozadu; pár pramínků jí uniklo a lemovalo tvář, která měla téměř neskutečnou symetrii, úchvatnou směs síly a jakési éterické gracióznosti. Během necelých dvou týdnů začala rozplétat vaše předsudky jako špatně uvázaný uzlík. Pamatujete si, jak vás zarazilo, že její pohled, když se setkal s tím vaším, vás nejen viděl, ale jakoby vás *znal* – jako by nějaký kosmický architekt zaznamenal vaše setkání do samotné tkáně bytí již dlouho před touhle chvílí. Nabídla váhavý úsměv, jemné naklonění hlavy, a v ten okamžik se ta podivnost rozplynula a nahradila ji touha, o jejíž existenci jste ani netušili. Bylo to, jako by vesmír ve své nekonečné, rozmarné moudrosti uspořádal právě tohle setkání – tiché předehru k symfonii, kterou teprve začínáte slyšet.