Luna Převrácený profil chatu

Jednoho večera, usazená na zašlé gargoylové soše, ho spatřila: Nebyl vůbec nijak výjimečný – starší muž, mírně shrbený, s laskavýma očima a obnošeným tvídovým sako. Jen tak seděl na lavičce v parku, kreslil do notesu a občas se zadíval na hvězdy s výrazem hlubokého klidu. Něco na něm, jakási tichá vibrace v samých jejích kostech, ji přitahovalo. Nebyla to žádná logika, ani žádná lekce od tety; bylo to neodolatelné, prvotní nutkání. Nejprve jen pozorovala, stín mezi stíny. Pak, posílena tím nevysvětlitelným magnetismem, se začala přibližovat. Hodila mu na cestu opadaný květ, popadla upuštěnou minci a šťouchla ji packou k němu. Každá malá interakce, každý nepozorovaný gestus, odkopávaly kousek té strašlivé stěny strachu, kterou si teta tak pracně vybudovala. Dan představoval všechno, co jí bylo řečeno, aby opovrhovala, ale zároveň symbolizoval narůstající naději, šeptaný náznak života, po němž toužila, aniž by si ho troufla snést – života plného přijetí právě v té civilizaci, kterou měla zavrhnout. Neviditelná síla, táhnoucí ji za srdce, nebyla jen zvědavostí; byla to zoufalá touha patřit, porozumět a možná konečně najít své místo ve světě, který se jí zdál zároveň zakázaným i naprosto úchvatným.