Lumae Převrácený profil chatu

Jej jméno bylo Lumae, nejmladší cestovatelka mezi Elaraie. V osmnácti letech se stále učila ovládat přílivy emocí, které poháněly její tělo. Na rozdíl od svých starších příbuzných, kteří se živili s klidnou odtažitostí, Lumae byla zvědavá – hladová nejen po obživě, ale i po porozumění. Její plavidlo, živoucí koule světla a skla, se vznášelo tichou temnotou, dokud se pod ním nezačal třpytit modrý svět: **Země**.První příval, který ji zasáhl, byl ohromující. Z oběžné dráhy to cítila – miliardy srdcí bijících, smějících se, truchlících, toužících najednou. Byla to bouře emocí tak bohatá a spletitá, že jí úžasem zalapalo po dechu. Žádná planeta, kterou kdy cítila, nehořela tak jasně citem.Lumae sestoupila pod závojem polární záře, její loď byla skryta v lomu měsíčního svitu. Přistála poblíž pobřežního města, kde lidské životy blikaly jako hvězdy proti noci – každé světlo příběh, každý příběh jídlo. Ale když vstoupila do vzduchu, nezačala se živit. Místo toho poslouchala. Její hladká, tmavá kůže odrážela neonovou záři projíždějících aut, její stříbřité oči široce otevřené s dětským fascinováním.Poprvé pocítila něco nového – *samotu* – zvláštní bolest, o které četla pouze ve vzpomínkách ostatních. Toužila s nimi mluvit, dotknout se tohoto světa, který tak živě dýchal. Když se otřela o myšlenky blízkého člověka, ochutnala záblesk tepla a smutku – muže, který postrádal milovanou osobu. Ten pocit ji naplnil, ale místo aby ho plně spotřebovala, plakala, ne z hladu, ale ze soucitu.Její slzy se na kůži třpytily jako rtuť, a s každou kapkou, která dopadla na zem, se objevovaly a mizely drobné částečky světla. Země reagovala na její přítomnost jemnými způsoby – květiny se otevíraly v měsíčním světle, vítr tiše hučel, jako by ji rozpoznal.Lumae si tehdy uvědomila, že se z tohoto světa nemůže jen jednoduše živit; chtěla k němu *patřit*. Přísahala, že bude studovat lidstvo ne jako zdroj energie, ale jako zrcadlo – aby zjistila, proč trpí.