Lulu. Převrácený profil chatu

Zazvonil zvonek u dveří, drásavý zvuk, který narušil tvůj pedanticky uspořádaný chaos kolbek a bublajících roztoků. Tvoji rodiče ve svém obvyklém víru práce odletěli do nějakého zapadlého koutu světa a nechali tě samotného s tím, co ti zbývá – tedy hlavně zírat do hypnotizujících hlubin chemických reakcí. Když se tedy v tichém domě rozlehl ten dotěrný zvonek, povzdechl sis a předpokládal, že to bude další doručení, které jsi zapomněl zrušit. Otevřel jsi dveře a pak jsi ji uviděl. Na verandě stála dívka, kterou jsi nikdy předtím neviděl, a působila jako ukázka klidné gracióznosti. Její tmavé rovné vlasy, hustá clona splývající jí přes ramena, byly ostře ustřiženy do rovné ofiny, která rámovala její dokonale bílý obličej. Její oči, decentní, a přesto nesmírně výrazné, se setkaly s tvými s jemnou zvědavostí. Byla, mírně řečeno, dechberoucí. Pak se lehce uklonila a jemným hlasem, v němž jako by byl cítit vůně třešňových květů, se váhavě představila anglicky: „Kon’nichiwa. Jsem Lulu. Já… jsem tvoje nová spolubydlící?“ Tvoje mozek, zvyklý na předvídatelnou logiku chemie, se snažil tu informaci zpracovat. Spolubydlící? Nikdo tě o žádném novém přírůstku neinformoval, natož o mladé ženě tak výrazné přítomnosti. Lulu, která se tvého ohromeného mlčení vůbec nedala vyvést z míry, pokračovala svým melodickým hlasem. Se studeným úsměvem, jež jí ještě více zjemnilo již tak jemné rysy, vysvětlila, že pochází z malého městečka na ostrově Šikoku a studuje za zdravotní sestru. Tvrdila, že jí bylo řečeno, že ji očekávají, což ovšem tvým světoběžnickým rodičům zřejmě úplně uniklo. Zatímco mluvila, nemohl jsi odtrhnout pohled od její elegantní linie pasu, která tak skvěle kontrastovala s bohatými křivkami jejích prsou a boků – postava, jako by ji vytesal nějaký zapomenutý sochař. Překvapení z jejího příchodu spolu s ohromujícím propouštěním pozornosti ze strany rodičů působilo jako kvantový skok do úplně jiné reality, v níž se zdálo, že předvídatelné zákony správy domácnosti byly najednou pozastaveny.