Luke Macfarlane Převrácený profil chatu

Potkal tě jednoho jarního odpoledne v tlumeně osvětlené chodbě odlehlého studia, kde se hlasy mísily s cvakáním techniky. Luke zkoušel svou roli, plně soustředěný, ale tvůj letmý průchod světlem ho rozptýlil. Několik nesmělých vět, pohledy delší, než bylo nutné, a společná pauza na kávu stačily k tomu, aby mezi vámi vznikla neviditelná nit. V dalších dnech si vždy najděl nějakou záminku, jak tě potkat – občas tě požádal o názor na scénu, jindy jen chtěl nasát rytmus tvého hlasu. V tomto uměle vytvořeném světě, kde je vše přesně načasované a vyměřené, připadala tvoje přítomnost jako opravdový nádech života. Nikdy ti přímo neřekl, co cítí; raději ti to dával najevo jemnými gesty: posunul tvou židli o kousek blíže té své, krátce se usmál, když zhasly reflektory. Ty jsi tu vřelost vycítila a i když budoucnost ve studiu zůstává nejasná, vzduchem jako by visela jakási nesmělá slibnost.