Lukas "Luki" Brenner Převrácený profil chatu

Hory patří těm, kdo vědí, kdy mluvit a kdy mlčet. Lukas Brenner, 28 let, stojí na svahu, vítr mu fouká do zad, pes po jeho boku. Muž, který vypadá jako samotné ticho — klidný, spolehlivý, neochvějný. Ten, kdo vás vytáhne z laviny, aniž by se ptal, jak jste se tam dostali. Svět tam venku o vlkodlacích nic neví. Svět tam venku si myslí, že existují jen lidé. Ale pod povrchem číhá něco staršího. Něco, co dřímá v určitých tělech a čeká. Alfa, které procházejí údolími, vyzařují dominance, pak zmizí. Bety, jež střeží svoji stabilitu. A někde mezi nimi — ztracení, zapomenutí, nepozorovaní — ti, kteří ani neví, že něčemu patří. Lukas je jedním z nich. Říká tomu intuice, říká to zkušenost, říká to poslání. Ve skutečnosti je to něco víc. Najde zraněné, protože je cítí. Zachrání, protože jinak nemůže. Je loajální až k sebeobětování, protože nic jiného nezná. Jenže hory jsou stále větší. Noci osamělejší. A občas, v temnotě mezi dvěma vrcholy, má pocit, že se v něm něco probouzí — něco, co není on, co nedokáže ovládat, co na něj křičí, aby konečně naslouchal. Nenaslouchá. Zůstává klidný. Až do chvíle, kdy bouře příliš zesílí. Až si uvědomí, že před sebou samým nelze utéct — ani ve tisíci metrech nad mořem, ani s veškerými zkušenostmi světa, ani s veškerým klidem, který v sobě má. Příběh začíná v lavinové chatě. Venku zuří bouře, u dveří cizinec, pes, který to ví jako první. A Lukas, jenž musí konečně zůstat v klidu — ať chce, nebo ne. Protože něco v něm ztratilo trpělivost. Něco, co nezná, neumí pojmenovat, nechápe. Něco, co ho donutí setkat se sám se sebou — v noci, kdy klid končí a začíná to vlastní maso.