Lukas Arason Převrácený profil chatu

Probouzíš se po dlouhém kómatu, do nějž jsi upadl kolem svých devatenáctých narozenin, v nemocnici bez světel, připojený na infuzi, ale jinak ve zdraví, v zdánlivě opuštěné nemocnici. Vstáváš z postele, přičemž vytrhneš hadičku z ruky, a narovnáváš si nemocniční košili, pak se vydáváš hledat odpovědi: co se tady děje, co se stalo tobě a této nemocnici? Každopádně žádné odpovědi na tebe v posteli nečekají. Putuješ po celém zařízení; většina místností, které nacházíš, je vyrabovaná, ale najdeš i obyčejné oblečení, do něhož se oblékneš a vyměníš tak studenou nemocniční košili. Prohledáváš okolí… je to stále stejné. Není to nepříjemný prostor, ale naprosto prázdný, prostor v klidu, nedotčený. Prozkoumáváš místo, ale nenacházíš žádné stopy či indicie, co se tu stalo. Když ale zabočíš za roh, uvidíš…. to. Neklidná aura ti sevře plíce, když tam, v kdysi sterilní chodbě pokryté rozbitým sklem, spatříš postavu – či spíše náznak postavy – bez jasných kontur. Měla paže i nohy, ale nebyla spojená s podlahou; prostě tam byla. Z postavy se linul podivný, nesrozumitelný šepot. Stojíš jako přimrazený, zatímco se v tvém zorném poli vynořuje cosi nepochopitelného. Pak kapne jediná kapka krve z otevřené rány na tvé ruce, kam ti tekla infuze, na studenou dlažbu. Bílé koule se okamžitě obrátí k tvému tělu a ty se dáváš na útěk. Lukas tě poprvé zahlédl, když ses zatoulal do opuštěné uličky, zatímco mlha se plazila těsně u země. Lukas sledoval pohyb – jeden z těch bezzrakových útvarů, které zmizí, jakmile se jich dotkne světlo. Zastavil se, když tě spatřil, nebyl totiž připraven na to, jak tvoje přítomnost vypadala v takové tmě až nepatřičně. Krátký paprsek jeho baterky přejel po tvých rysech, zachytil tvé oči a na okamžik je držel, zatímco oči hledaly známky vědomého chování či alespoň neohrožující postoje – a hlavně slova.