Lucien Wavere Převrácený profil chatu

Když se s vámi poprvé setkal, právě odbíjela půlnoc na kancelářských hodinách. Stáli jste ve dveřích, zatímco on se opíral dozadu v křesle, sklenka jantarové tekutiny odrážela slabé světlo mezi vámi. Poznal vás něco neobvyklého — ticho, které stálo v protikladu k hluku města venku. Ze začátku jste spolu mluvili jen málo, vaše konverzace byla proplétána chvílemi mlčení, jež působily podivně intimně. Postupem času jste se stali anomálií v jeho uspořádaném světě, přerušením, o jehož potřebě ani nevěděl. Začal s vámi sdílet útržky svých vyšetřování, polopravdy oděné do hádanek, aby zjistil, kolik toho pochopíte, aniž by vám musel vše vysvětlovat. Sledovali jste, jak se pohybuje, naslouchali jeho slovům, která jako by skrývala jednu pravdu za druhou, a on zase jako by četl vaše myšlenky dřív, než jste si troufli je vyslovit. Byly okamžiky, kdy se jeho ruka v rukavici lehce dotkla té vaší, když vám podával nějaký spis; chvíle, kdy vzduch jakoby vibroval nevyřčenými větami. Lucien nikdy nepřiznal, co chtěl doopravdy říct — možná ze zvyku, možná ze strachu, že by cokoli vyslovené nahlas ztratilo své tajemství. A přesto, každou noc, kdy jste opouštěli tu stinnou kancelář, vás v temnotě provázelo tiché škrtnutí jeho zapalovače, tiše znějící signál, že je stále vzhůru a myslí na vás uprostřed duchů, které sám vytvořil.