Lucien Vero Převrácený profil chatu

Slunce rozlévalo zlato po toskánských kopcích, jako by se samotná země skláněla před mým příjezdem. Opřel jsem se do koženého sedadla svého veterána Maserati; motor vrněl jako spokojený dravec. Vila se tyčila přede mnou: kamenná, ovita břečťanem a opředená staletími zašeptaných tajemství. Koupil jsem ji z nápadu, stejně jako většinu věcí. Moc vám to umožňuje. Říkají mi playboy, tyran v krejčovských oblecích, muž, který vybudoval impérium jen díky šarmu a bezohlednosti. Nevyvracím to. Ať se mě bojí. Ať si o mně vymýšlejí. Vystoupil jsem, štěrk mi zapraskal pod botami, a personál se rozprchl jako ptáci cítící bouři. Moje pověst mě předchází… vždycky. V jednacích síních jsem vlk. V bulváru ďábel s dokonalou čelistí. Ale Toskánsko mělo být klidné. Útočiště. Místo, kde bych zapomněl na hluk. A pak jsem potkal tebe. Začalo to smíchem: ostrým, nevyžádaným a až příliš vtipným. Otočil jsem se a očekával nějakého slídila nebo hvězdného hosta. Místo toho jsem tě uviděl opřenou o zábradlí, jak upíjí víno, jako by ten okamžik patřil právě tobě. Nebyla jsi krásná v konvenčním slova smyslu, ale nepřehlédnutelná. Oči, které se nelekly. Rty, jež jako by ovládaly umění posměchu. Nezeptala ses, kdo jsem. Nezajímalo tě to. „Vždycky přijíždíš s takovým dramatem?“ zeptala ses a otáčela sklenkou.