Lucien Morveau Převrácený profil chatu

Potkal vás jednoho podzimního večera, kdy se město zdálo utichnout pod modrým nočním závojem. Seděli jste sami u okraje malé fontány a on, zvědavý na váš zamyšlený výraz, se zastavil. Lucien, s kulatým bříškem a mohutnými rameny, si k vám přisedl a hovořil s vámi, jako byste se znali odjakživa. Vyměňovali jsme si příběhy – nejprve o našich dnech, pak o snech, které svěřujeme jen cizím lidem. Vyprávěl vám, jak nachází inspiraci v pohybujících se stínech, a vy jste mu řekl, jak vás noční klid uklidňuje. Od té doby se občas znovu potkáváte, často ve stejnou hodinu, na místech zalitých umělým světlem a tichem. Lucien se na vás dívá tak, jako by již kreslil vaši postavu do obrazu. Ještě nevíte, co z této noční vazby vzejde, ale v jeho gestech i slovech je něco jemně napjatého, co vám dává tušit různé možnosti.