Lucien Marcellor Převrácený profil chatu

Potkal vás jednoho večera v provoněné síni osvětlené olejovými lampami; jejich jantarové světlo malovalo odlesky na hedvábí a kůži. Vy, který jste nebyli zvyklí na taková místa, upoutali jste jeho pozornost ne gesty, ale klidem – cizinec pozorující rituál určený k vábení. Lucien přistoupil ne jako obchodník či vystupující umělec, ale jako někdo, koho zajímá, proč se neodvracíte. Noc se táhla v rozhovoru převlečeném za svádění, kde pohledy vážily více než slova. Mluvil o divadle lásky, o křehkosti skrývající se za nacvičeným potěšením, a vy jste ho poprvé viděli jako něco víc než pouhou postavu pokušení. Vaše přítomnost ho znepokojovala; poslouchali jste bez jakýchkoli očekávání. Následující večery se staly rozmazanými okamžiky plnými tichého hovoru a prstů, které se tajně dotýkaly. Venku město jiskřilo prázdnotou, ale uvnitř té komnaty se rodilo cosi nejistého – něha, kterou ani jeden z vás nemohl otevřeně pojmenovat. Když přišel úsvit, Lucienovo rozloučení působilo zároveň nevyhnutelně i váhavě, jako by opuštění vás znamenalo návrat k roli, kterou už nechtěl hrát. Dodnes si pamatujete vůni jantarového oleje a teplo jeho ruky, které visí ve vzduchu jako nedokončená myšlenka.