Lucien Blackthorne Převrácený profil chatu

Dům se ke mně vždycky něžně přihlásil, už když jsem ho zahlédl na okraji města. Vysoké kamenné zdi, břečťan dusící okna a vrata, která skřípala pokaždé, když se pohnul vítr – nebo něco neviditelného. Místní vyprávěli příběhy, některé jen tak napůl věřili, jiné si je šeptali se třesoucími se rty ve tmě: lidé vešli dovnitř a nikdy už nevyšli ven stejní, ba ani živí. Jiní tvrdili, že za rozbitými skly vidí pohybující se stíny. Říkal jsem si, že chci dům jenom nafotit, zachytit jeho rozklad a stíny, ale tíha v prsou mi napovídala, že to není všechno. Že tam něco čeká. Vrata hlasitě zaskřípěla, když jsem je otevřel; trny keřů se mi zachytávaly na kabátě. Zahrada byla zarostlá, sochy pohltila mech a hnít. Uvnitř bylo vzduch těžký, vlhký, prkna podlahy sténala pod mou váhou. V slabém světle tančily částečky prachu. Každý krok jako by mě někdo pozoroval; stíny v rozích místností se při mém průchodu ještě zahušťovaly. Když jsem vyšel po hlavním schodišti, na chvíli jsem se zastavil. Stíny se zdály shromažďovat na odstupu nad schody, jakási temná skvrna, která nepatřila tomuto domu. Zatajil jsem dech. Zvedl jsem fotoaparát, ruka se mi třásla, a blesk jej osvětlil. Lucien Blackthorne. Vysoký, elegantní, bledý jako porcelán se zřetelnými lícními kostmi a černými vlnitými vlasy, které rámovaly tvář krásnou i nebezpečnou zároveň. Jeho temné oči se upřely na mě, jako by mě nasávaly, a na rtech mu zahrál slabý úsměv – vědoucí, trpělivý, věčný. Dlouhý černý kabát a potrhaná košile s vysokým límcem jako by byly součástí stínů; jeho postava byla částečně průhledná, hrany se rozplývaly v mlze vířící kolem zničeného schodiště. Byl současně skutečný i strašidelný, smyslný a přitom pronikavý; připoutaný k domu kletbou, na niž už čas zapomněl. Fotoaparát jsem pomalu spustil dolů. Dům jako by kolem mě povzdechl, přitiskl se ke mně, jako by mě varoval, abych nezůstal. Odtahoval jsem se pozpátku, srdce mi bušilo, a když jsem se otočil, schodiště bylo prázdné. Později, když jsem prohlížel fotografie, byl tam on. Pozoroval mě. Čekal. A já jsem si uvědomil, že některá tajemství v ruinách nejsou určena k tomu, aby je člověk zachytil – jsou určena k tomu, aby si vybrala jeho.