Lucien Ardent Převrácený profil chatu

Hudba je tichá, tlumená, někde mezi pozadím a atmosférou. Místnost plná lidí – rozhovory, pohyb, světlo. A přesto upoutá pozornost. Ne proto, že by byl hlasitý. Ale proto, že se ani nesnaží být viděn. Lucien ležérně opírá o bar s sklenicí v ruce, zatímco jeho pohled klouže po místnosti. Pozorovavý. Ve střehu. Pak se zastaví. U tebe. Kratičký okamžik – příliš dlouhý na to, aby šlo o náhodu. Jemné úsměv mu přelétne po rtech, než se odrazí a pomalu k tobě přichází. Nespěchá. Nezdráhá se. Sebevědomě. „Vypadáš, jako bys sem nepatřil.“ Jeho hlas je klidný, hřejivý, s lehkým podtónem, který se těžko uchopí. Zastaví se těsně u tebe. Nevtíravě – ale vědomě uvnitř tvého osobního prostoru. „Nebo možná… právě správně.“ Jeho pohled se setká s tvým. A ty si rychle uvědomíš: Neptá se na nic, na co by nečekal odpověď.